Založit webové stránky nebo eShop
Ve strážní službě - SOS
 

Josef Červenka

Narodil se 9. března 1911 v Břeclavi. Po absolvování čtyř tříd měšťanské školy nastoupil roku 1926 jako učeň oboru ruční sazeč písma v břeclavské tiskárně Vavříka a Chlandy, v níž pracoval jako typograf až do podzimu 1938. Jako grafik se podílel kupříkladu na tvorbě plakátů pro inscenace břeclavského divadelního souboru Břetislav. Na počátku třicátých let si odsloužil základní vojenský výcvik u pěšího pluku č. 10 v Brně. Do zálohy byl propuštěn v hodnosti četaře. Před koncem první republiky vykonal ještě vojenské cvičení na západním Slovensku. V době ohrožení republiky v roce 1938 byl povolán jako armádní posila k 19. praporu Stráže obrany státu.

Josef Červenka v uniformě četaře prvorepublikové armády
 

Situace u 19. praporu Stráže obrany státu

19. prapor SOS měl velitelství v Hodoníně a v jeho čele stál podplukovník Josef Malec (zároveň velitel 2. praporu pěšího pluku č. 10 - zachycen na malbě). Mezi úseky, které měli jeho příslušníci střežit, spadala hraniční pásma poblíž Břeclavi, Valtic, Mikulova a přilehlých vesnic. Prvního masového nasazení se prapor dočkal, když večer 20. května 1938 došlo k vyhlášení ostrahy hranic. Velitel praporu pplk. Malec obdržel rozkaz o pohotovosti ve 23.20. Všechny policejní úřady, oddělení FS a 11 četnických stanic byly o pohotovosti telefonicky vyrozuměny v rozmezí od 23.25 do 23.55. Zbývající četnické stanice (32 stanic) bez telefonního spojení byly vyrozuměny spojkami, většinou do druhé hodiny ranní. Následně začalo svolávání jednotlivých vojenských posil, které se musely do dvou hodin po obdržení svolávacího lístku dostavit na určené stanoviště (obvykle na nejbližší četnickou stanici nebo policejní ředitelství). Ale zde již počínají vlastní vzpomínky pana Červenky: „Když jsem přišel 20. května 1938 v pozdních večerních hodinách domů, řekla mi matka: „Pepo, byli u nás od policie, máš se hned dostavit na policejní ředitelství.“ Velitelství policie v Břeclavi bylo v té době na nynějším náměstí TGM vedle fary. V zatemnělé místnosti velitelství, která již byla zaplněna dalšími povolanými občany, nás velitel policie (pan Prokeš) informoval o stávající napjaté situaci s tím, že jsme jako spolehliví občané vybráni a určeni – vzhledem k nebezpečí napadení – ke strážní službě v útvaru SOS k ostraze nedotknutelnosti hranic. Dále nám bylo řečeno, že jako vojáci v záloze doplníme stavy příslušníků policie, četnictva a finanční stráže, že jsme s ponecháním vojenských hodností vyňati ze svazku armády a od tohoto okamžiku podléháme pod ministerstvo vnitra. Rozmístění budeme přímo na hranicích, a to před armádou, jejíž jednotky zaujmou obranné postavení v určené vzdálenosti od hranice. Přímo na hranicích nebude armáda, nýbrž jednotky SOS. Jejich úkolem bude vzbudit při napadení střelbou na nepřítele poplach a poté se okamžitě stáhnout za ochranné postavení armády.“ Příslušníci SOS často ani nevěděli, že jsou pro službu v této složce vybráni a toto rychlé povolání do služby státu je mohlo i docela překvapit. Vzhledem k tomu, že se jednalo o vybrané a spolehlivé občany, nedocházelo k odepření poslušnosti. Většina mužů si byla zřejmě vědoma vážnosti situace, ale mnohdy se jednalo ještě o mladíky, kteří mohli za touto službou vidět i kus dobrodružství a muži tolik vyhledávanou dávku adrenalinu.

Nástup do služby

Velitel družstva Janíček

“Po ukončení proslovu velitele policie Prokeše a složení přísahy nám byla vydána výzbroj a výstroj, sestávající z vojenské uniformy, přilby, pušky s náboji a ručních granátů. Po přestrojení jsme pak nastoupili na korbu nákladního auta[1] a bez seznámení s cílem jízdy jsme odjeli. Bylo již těsně před svítáním, když jsme projeli Valtice a po krátké jízdě jsme byli u cíle. Teprve po příjezdu jsme poznávali stanoviště našeho družstva. Byl jím lovčí zámeček (salet) s obydlím hajného Kadlece. Zámeček stál na pokraji lesa v samé blízkosti hranic a silnice spojující Valtice s rakouskou obcí Katzelsdorf. Po krátkém seznámení se se strážními úkoly jsme byli ubytováni v bývalé stáji na dvoře hájovny. Po rozdělení hlídek – vždy po dvou mužích – jsme ihned nastoupili do strážní služby. Bylo to nepřetržité hlídkování na hranicích v délce zhruba 2 kilometry. Velitelství naší čety, která sestávala ze tří družstev, bylo v budově blízkého hospodářského stavení (lichtenštejnského panského statku Boří dvůr, pozn. autora) na tzv. Genži. Velitelem čety byl příslušník státní policie, pan Souček z Ladné. V našem družstvu bylo 5 vojáků v záloze a 7 členů z řad policie a četnictva. K výzbroji družstva patřil jeden lehký kulomet vzor 26.“ Velitelem tohoto družstva (pp. družstvo č. 10) byl policejní strážník Janíček. Pan Červenka se s hodností četaře stal zástupcem velitele družstva a zároveň střelcem z lehkého kulometu. Dalšími členy družstva byli: František Čapka, Oldřich Florus (vojenská posila), Karel Zikmund (vojenská posila), František Pavkovič (vojenská posila, nastoupil až v září), pan Lukeš (vojenská posila, nastoupil jen na jaře, na podzim již rukoval na Slovensko), pan Čech z Hrušek, pan Vranešic (policista) a další. „Z dalších členů stráže si vzpomínám ještě na pana Salajku, který působil na četě na tzv. Genži.“ V době tzv. květnových mimořádných vojenských opatření měl hodonínský prapor SOS ve zbrani celkem 811 mužů (z toho 120 četníků, 48 policistů, 124 financů a 519 vojenských posil).

  Družstvo pana Červenky v postavení u Valtic 

Průběh strážní služby

Oldřich Florus na stráži u boží muky

„V prvních dnech strážní služby byla situace na hranicích napjatá a hlavně v nočních hodinách se často ozývala střelba (směrem od Reistny). Hranice byla uzavřena pro veškerý styk se zákazem vstupu z obou stran a silnice do Katzelsdorfu byla uzavřena závorou.“ Jednalo se o závoru IPPEN a kolejnicový zátaras, který se na místě zachoval dodnes. „Stejně jako na naší straně hranic tak i na rakouské nebyly rozmístěny jednotky armády, ale jenom bojůvky Freikorpsu, které hlavně v nočních hodinách provokovaly a narušovaly klid na hranicích. V jednom z těchto dnů jsme prožili i otřesný zážitek, na který nelze ani po tolika letech zapomenout. Když se před námi střeženým úsekem objevila malá skupinka Židů, kteří utíkali před pronásledováním z Rakouska, a prosila, abychom jim nebránili při vstupu do Československa. Jejich prosba byla tak úpěnlivá a naléhavá, zakončená slovy, abychom je při nesplnění jejich prosby raději na místě zastřelili, než aby se museli vrátit zpátky. Z lidského hlediska jsme rozhodli tak, že aniž bychom přímo porušili rozkaz o zákazu vstupu na naše území, dali jsme skupině pokyn, aby hranice přešla v lesním úseku mezi naším a sousedním družstvem. V dalších dnech a několika týdnech nastalo celkové uklidnění situace. V jednom z pěkných květnových dnů nás pár stálo u stanoviště a zahlédli jsme, jak přijíždí do kopečku od Valtic kočár, z kozlíku vystoupil kočí a z kočáru nikdo. My jsme napjatí čekali, co bude. Netrvalo to dlouho a přijel k tomu místu automobil a z automobilu vystoupila mladá dáma. My jsme hleděli s úžasem, co se bude dít (pak jsme se dozvěděli, že to byla paní kněžna ze zámku Lichtenštejnů).  Kočí podal dámě ruku a ta nastoupila do kočáru a jela k našemu stanovišti. V té době byly lesy pokryté rozkvetlými konvalinkami. Kočí zajel s kočárem do lesíku, kde dáma vystoupila a začala trhat konvalinky. Jeden z nás, a byl to Franta Čapka, říká, že bychom jí měli natrhat kytičku a možná že by z toho něco bylo. My jsme velice ochotně natrhali kytičku a Franta pak přišel ke kočáru, uklonil se a spustil: „Vaše výsosti, tady jsme si dovolili, vám také natrhat kytičku a podarovat vám ji.“ Kněžna způsobně poděkovala, nastoupila do kočáru a odjela, pak přestoupila do auta a jela do Valtic. Asi za půl hodiny k nám přijelo auto, a že nám paní kněžna za tu pozornost posílá deset lahví vína. My jsme šoférovi moc poděkovali, ale aby byl tak laskav a poděkoval za nás paní kněžně a řekl jí, jestli by paní kněžna nemohla ještě jednou přijet zase na konvalinky. On se jen usmál a odjel. Při pobytu na našem stanovišti některý ze členů družstva objevil pár míst, kam snášely vejce slepice paní Kadlecové, které volné pobíhaly po lese. Ta nebyla moc ráda, když to zjistila, ale my jsme si alespoň trochu přilepšili. Začátkem července jsme byli posláni domů, abychom se opět vrátili ke svému civilnímu povolání.“

Opětovný nástup na hranice

„Potom ovšem přišlo datum 20. září 1938, kdy jsme byli ještě před všeobecnou mobilizací povoláni opět na stejné stanoviště. V těchto, pro Československo tak dramatických, dnech to bylo na hranicích již mnohem nebezpečnější. Poplachy jak ve dne, tak i v noci byly častější a častěji se také ozývala střelba. Někdy k nám přicházeli lidé ze zázemí a říkali nám, jací jsme hrdinové, ale my jsme to brali jako samozřejmost. Mladému člověku na životě tak nezáleží. To spíše starší četníci a policisté, kteří už měli rodiny, byli z nastalé situace nešťastní. Levou stranu našeho úseku jsme měli skoro celou v lese, zatímco na druhé straně se otevíral terén k vinohradům. Tam měl pan Pavelka, nájemce hotelu Koruna, vinohrad a jednou tím vinohradem přišel za námi celý rozklepaný s revolverem v ruce a já mu řekl: „Co se ti stalo?“ A on povídá: „Prosím tě, hlídejte mně to tady, nesežerte mně to tady, aby tady něco zůstalo.“ Tak jsem mu řekl, ať se nebojí a jde klidně domů. Ale stejně jsme si nějaké hrozny utrhli na přilepšenou. Právě v těchto dnech našeho podzimního nasazení jsem pořídil fotografii mého kamaráda Oldřicha Floruse na stráži u boží muky. Tato fotografie, silueta strážícího vojáka u siluety boží muky, se pro mě stala symbolem celé té strážní služby. Jednoho krásného dne za námi přišla paní Pavkovičová, manželka člena našeho družstva Franty Pavkoviče, a když si chvíli prohlížela naše stanoviště, tak řekla: „Vy tady enom ležíte, nic neděláte a doma je tolik práce.“ A byla to pravda, my jsme kromě plnění rozkazů a hlídkování nic nedělali.

Fotografie družstva pana Červenky v polním ležení vybudovaném u Kaztlsdorfského Saletu na hranici u Valtic 

V každém z těch dnů měsíce září a října jsme byli v plné pohotovosti. Podle údajného zjištění nám bylo v jednom z posledních zářijových dnů hlášeno, že udaný den bude ve 13 hodin zahájen útok na Československo. Útok však nenastal a v následujících dnech – pro Československo tak tragických – jsme byli připraveni splnit náš úkol, i když jsme si byli vědomi, že bychom před útočícím nepřítelem náš ústup v nepřehledném terénu a stažení za obrannou linii naší armády asi nepřežili. A tak jsme v plném nasazení čekali, co se bude dít v dalších hodinách a dnech. Někdy 5. října jsme šli s Oldřichem Florusem na stráži směrem k Reistně (Schrattenbergu) a v tom jsme uviděli, že směrem z Rakouska přichází nějací dva občani a jdou přímo k nám. Tak jsem Olinovi řekl, aby si připravil pušku a já že se s nimi pobavím. Lidé v rakouských příhraničních dědinách uměli většinou česky, tak na nás spustili: „Co tady ještě hlídáte? Co tady děláte? Stejně vás budou za pár dní obsazovat.“ Tak jsem mu řekl: „Co to tady vykládáte? Běžte pryč.“ Informovanost na naší straně byla nulová, ale za pár dnů jsme pochopili jeho slova.“

Ústup ze stanoviště

„V časných ranních hodinách dne 7. října jsme dostali rozkaz stáhnout se z našeho stanoviště na Genžu. Zde nám bylo oznámeno, že náš úkol ostrahy hranic tímto dnem skončil, a protože pohraničí včetně Břeclavi bude vydáno bez boje, byl nám dán rozkaz, abychom jak výzbroj, tak výstroj odevzdali na velitelství policie, které se již v tento den, to je 7. října, stěhuje do Moravské Nové Vsi. Bylo to pro nás neuvěřitelné a těžko jsme se mohli s touto skutečností smířit. Již bez disciplíny a neorganizovaně jsme prošli Bořím lesem a jenom ze zoufalství a ze vzteku nad neuvěřitelnou zradou jsme cestou bezhlavě stříleli do vzduchu. Po našem příchodu bylo již v Břeclavi bezvládí, poněvadž velitelství policie bylo již přestěhováno a cestou domů jsem viděl břeclavské Němce, jak se shlukují nad splavem v areálu německého veslařského klubu. Když jsem přišel domů, oznámil jsem rodičům, že končím a jdu do Moravské Nové Vsi. Doma jsem si vzal kolo a vyrazil jsem na konec Staré Břeclavi, kde jsme byli domluvení s ostatními členy družstva, že se potkáme a pošlapeme spolu. Když jsem tam čekal ve smluvenou hodinu a nikdo nepřišel, vyrazil jsem do Moravské Nové Vsi sám, abych si splnil poslední rozkaz a odevzdal na velitelství policie výstroj a výzbroj a vrátil se domů. V Moravské Nové Vsi se mě ptali, kde mám ty ostatní chlapy. Pověděl jsem jim: „Žádný nepřišel, tady máte mou výstroj a výzbroj.“ A jel jsem domů. Druhého dne vstoupila do Břeclavi německá armáda, aby okupovala moje rodné město. To se pak stalo téměř po sedm let německým Lundenburgem. Jako vojáci jsme se museli v následujících dnech po okupaci povinně hlásit. K tomuto hlášení jsem jako příslušník SOS naštěstí dostal potvrzení od náhradní korouhve dragounského pluku 7 „T. G. Masaryka“ remontní eskadrony v Hodoníně ze dne 13. října 1938, že je mně jako četaři v záloze povolen volný průchod do území příslušnosti.“

Epilog v podobě druhé republiky

„Asi týden po skončení mé strážní služby jsem šel po ulici a na druhé straně jsem viděl příslušníka mého družstva v uniformě Schupo. Byl to velmi slušný člověk z Charvatské Nové Vsi. Já mu řekl: „Prosím tě, kdes to vzal? Dyť ještě před týdnem jsme spolu sloužili a přísahali věrnost vlasti a naráz ty máš tady tuto uniformu.“ On mi odpověděl: „Ty nezlob se, já vím, ale víš, moje manželka je Němka, děti už jsou vychovávány německy a mně nezbylo nic jiného než tady toto.“ Tak jsem si to ani nechtěl domyslet, kdyby to byl zlý člověk, co by se tak asi stalo tu noc, třeba nás klidně mohl… No, co si člověk nedovede domyslet, co se mohlo stát.“ Tím se ukazuje, že ani předpoklad výběru nejoddanějších občanů Československé republice k jednotkám SOS nedokázal zaručit jejich stoprocentní loajalitu.

„Již od prvních dnů okupace jsem byl rozhodnut Břeclav opustit. Učinil jsem tak poté, když jsem byl jednoho dne ještě s mnoha dalšími Čechy zbit na hlavní třídě zfanatizovanými ordnery. To jsme postávali na korze s dalšími kamarády Sokoly a povídali si. V tom šli okolo Němci a jeden povídá: „Vy jste do nás trkl.“ A pak prásk, prásk a docela klidně nás zmlátili. Jednalo se o tzv. Surmy, Němce z vesnic v okolí Pálavy, ne přímo z Břeclavi. Nebyl to ojedinělý případ, takové věci se děly na denním pořádku. Odešel jsem do Brna, ale již za několik dnů jsem obdržel nečekané předvolání do tehdy zřízených polovojenských pracovních útvarů pro tzv. utečence ze zabraného území, kteří jsou toho času bez zaměstnání, a také pro další v té době nezaměstnané (zejména z brněnského podsvětí). Našimi kasárnami se staly baráky bývalé infekční nemocnice na Červeném kopci v Brně a velel nám štábní kapitán Vopatřil. Zde jsme byli přestrojeni do obnošených vojenských uniforem (zase mi nechali hodnost četaře) a vykonávali jsme nouzové zemní práce. V případě sněhové kalamity i úklid na ulicích Brna. Měli jsme stanoviště za Lužánkami, kde jsme stavěli sportovní stadion. Tam jsem pobýval asi od listopadu do února. Jako krutý výsměch se mně v této době často vracela vzpomínka na sliby v rádiu a v tisku před okupací: „Členové Stráže obrany státu, vlast na vás nikdy nezapomene!“ Tak často opakované v těch dramatických dnech, v nichž jsme byli ochotni položit životy při ostraze nedotknutelnosti hranic Československé republiky.“

Teprve v únoru 1939 dostal pan Červenka povolení nastoupit na místo typografa v přední brněnské tiskárně Antonína Okáče. Na novém pracovišti se ale brzy skvěle uplatnil. Již v následujícím roce se stal tzv. faktorem – technickým vedoucím tiskárenského provozu. V roce 1946 se stal technickým ředitelem tiskárny a tuto funkci vykonával až do jejího znárodnění v roce 1949. Během svého brněnského působení vystudoval externě Průmyslovou školu grafickou v Praze. Až do odchodu do důchodu v roce 1971 byl vedoucím odbytu polygrafického závodu Grafia Brno. Následujícího roku se přestěhoval zpět do rodného města Břeclavi. I v důchodu se nadále věnoval grafice a fotografování, které bylo jeho vášní již od 30. let. První vlna zájmu o jeho činnost ve službách Stráže obrany státu se vzedmula na konci 80. let minulého století v souvislosti s vydáním sborníku Osudný rok 1938 v břeclavském regionu. Další vlna zájmu se zvedla až s existencí klubů vojenské historii na Břeclavsku po roce 2000. KVH 19. prapor Stráže obrany státu o. s. s panem Červenkou navázal úzkou spolupráci a ke 100. narozeninám mu udělil čestné členství. Při mnohých návštěvách a rozmluvách se pan Červenka s členy klubu podělil o další nezveřejněné vzpomínky, které spatřují světlo světa teprve zde. Klub kráčel po stopách pana Červenky a objevil jeho bývalé stanoviště, na kterém již od té doby uspořádal několik cvičení. Kromě toho nese ve znaku výjev z fotografie pana Červenky, což ho velmi potěšilo, protože svou fotografii bral celý život jako symbol služby u Stráže obrany státu. Pan Josef Červenka zemřel 10. září 2014 v dopoledních hodinách ve věku 103 let. Členové KVH 19. praporu Stráže obrany státu mu vzdali poctu mj. tím, že drželi stráž u jeho rakve v prvorepublikových uniformách.



[1] Zřejmě se jednalo o pronajatý soukromý nákladní automobil, protože míra motorizace jednotek SOS byla takřka žalostná. Prapor totiž disponoval jen jedním nákladním automobilem Praga RV (registrační značka: M-24.598), který převzal 24. února 1938 v Praze – Libni druhý řidič Četnického pohotovostního oddílu (výrobní číslo automobilu: 50.841), a není známo, že by se tento automobil nacházel u břeclavského policejního úřadu.


Autor: Lukáš Lexa

Vytvořeno dne: 8.9.2015

Zdroje:

TOPlist